Před lety jsem začala sledovat stránky organizace, která se zabývá homeopatickou léčbou lidí v Africe. Od té doby jsem snila o tom, že se jednou podobného projektu zúčastním. A přání se mi také vyplnilo, když jsme se do Keni společně s Petrem vydali.

Z knih od homeopata Prof. George Vithoulkase, který léčil spoustu lidí z rozvojových zemí, jsem měla o jejich zdravotním stavu představu, ale moc mě lákalo poznat to na vlastní kůži a udělat si vlastní obrázek. A také jsem se moc těšila na poznání jiné kultury a pobyt v zemi, kde většina lidí denně řeší existenční potíže a jídlo se nejí na požitek, ale na zahnání hladu.

1. Co mi cesta dala a vzala?

Ty 3 týdny života s Afričany mi daly neskutečně moc. Nebyla to typická dovolená v hotelích pro turisty. Bylo to velké dobrodružství po nejchudších částech Keni po vesnicích, kde lidé sice žijí ve velmi skromných podmínkách, ale o to víc mají blíž sami k sobě. Tahle cesta mě hodně vnitřně posílila, vyřešila jsem si tu některé svoje vlastní obavy i strachy, které jsem si sem přivezla.

Došlo mi, jak moc je mezilidský osobní kontakt důležitý a jak umí lidi spojit, když žijí v podmínkách, které neposkytují takový komfort a bezpečí, jako máme my tady v Evropě. Že i bez internetu si člověk poradí, že média mnohdy zbytečně lidi straší tím, že jen vkročíme do Keni, už na nás číhá za rohem 10 černochů, aby nás okradli, a hned vedle čeká tyfus s malárií. Vzalo mi to jen jediné – 2 kg váhy.

2. Kde jsme pracovali?

Pracovali jsme na několika klinikách. Nejoblíbenější byla ta ve vesničce Kambi Mawe. Bylo v ní několik konzultačních místností a také lékárna, kde si lidé mohli přímo vyzvednout homeopatické léky. Když jsem po polední pauze odpočívala na zahradě kliniky, představovala jsem si, jak by bylo úžasné mít takovou kliniku klasické homeopatie i u nás.

Velkou část našeho času jsme trávili také na mobilních klinikách. Většinou k tomuhle účelu sloužily kostely, které se na ten den pomocí plastového nábytku upravily do podoby skromné konzultační místnosti.

3. Jak se nám praktikovala homeopatie?

Pracovat tam byla pro nás pro oba velká výzva a zkušenost, spoustu jsem se toho od Petra naučila. Neměli jsme k dispozici počítač ani internet, jen hlavu, repertorium v knižní podobě, materii mediku od Boericka a papír s tužkou. Byla to úžasná zkušenost a přišlo mi, že takhle má teprve homeopatie to pravé kouzlo, když se člověk musí spoléhat jen sám na sebe a na své znalosti a ne na žádnou elektroniku.

Velká limitace pro homeopata je tu ale jazyk. S těmi, kteří umí anglicky, je to mnohem jednodušší, protože si s nimi může člověk povídat přímo. Pokud někdo mluví svahilsky, potřebujete překladatele. Nám se stalo, že jsme dostali k dispozici překladatelky, které neznaly homeopatii ani medicínské výrazy, a odebírání případů se stalo mnohem náročnější kvůli získání těch informací, které homeopat pro předpis léku nutně potřebuje.

Lidé tu úsměvně reagují, pokud se jich zeptáte na jejich psychický stav nebo na chutě. Informace o chuťových preferencích je tu také poměrně těžké získat, protože tu moc pestrá škála jídel na výběr není.

Lidé, kteří se dostali k nám na kliniku, přišli často s chronickými problémy předtím neúspěšně léčenými konvenčními léky. Nejčastějšími problémy, se kterými jsme se setkali u většiny případů, byl vysoký krevní tlak a diabetes. Svůj podíl na tom má určitě jejich strava s přebytkem cukrů a nedostatkem kvalitních tuků. Sice tu roste avokádo, které skvěle chutná, ale třeba máslo tady vůbec není a jí se hlavně margarín, který je vyrobený z palmového tuku.

Ženy často chodily s bolestmi zad či artritidou, protože hodně těžce fyzicky pracují a nosí těžké věci, třeba pytle s ovocem na trh, kde jej pak celý den prodávají. Ženy v Keni mají obvykle 4-8 dětí, ale výjimkou jich není ani 10. Běžně jsou tu těhotné 16 leté dívky a často zůstávají na děti samy.

Počet dětí u nich udává úroveň společenského statusu a je také ovlivněn tím, že se „musí“ narodit syn – takže se to zkrátka do té doby zkouší. Nejčastější příčinou úmrtí dětí jsou průjmová onemocnění. V tomhle případě často matky nevědí, co s dětmi dělat a ty pak umírají na dehydrataci.

Měla jsem možnost vidět na klinikách asi tak 60 případů a s dalšími lidmi si o jejich zdraví povídala. Přišlo mi, že lidé jsou tu celkově mnohem více psychicky odolnější. Přestože zažijí psychické trauma (např. smrt blízkého nebo když muž opustí ženu s 6 dětmi), problém se u nich často projeví na fyzickém těle, nemají žádné vážné emoční poruchy jako třeba deprese. Co podle mě (mimo jiné) přispívá tomu, že jsou psychicky odolnější, je to, že:

  • tu lidé spolu mají mnohem větší soudržnost,  nejsou tolik sami za sebe. Třeba v kostele, kde jsme se byli ze zvědavosti podívat, jsme si všimli, že si tam za celou dobu malé postižené dítě předaly 4 ženy a u každé z nich bylo spokojené jako u své mámy. Můj osobní názor je, že ta jejich soudržnost je více posiluje v tom, aby se život v místních životních podmínkách snášel lépe
  • lidé tu nepoužívají konvenční léky v takové míře, jako je tomu u nás. Když jsem se některých lidí ptala, co dělají, když mají horečku, téměř nikdo mi neřekl, že by si ji jakkoli potlačoval
  • jsou mnohem více v přírodě a mají více pohybu. Měla jsem možnost strávit asi hodinu s místními domorodci (s Masaji) v jejich vesničce plné hliněných domů a zvířat. Když jsme se jich ptali, čím podmiňují štěstí, odpověděli, že oni jsou šťastní pořád.U nich to není fráze, kdy z toho člověka cítíte, že to je jen taková póza, která pomáhá snášet životní útrapy lépe. Jsou to lidé nastavení úplně odlišně než my a obrovské životní štěstí jim přináší, když se jim třeba narodí mládě od jejich krávy či kozy

4. Jak se nám bydlelo a jedlo?

Ubytování i jídlo bylo velmi skromné. Když ale člověk v těch podmínkách je, vnímá to jinýma očima, než když se na fotky dívá z pohodlí Evropy. Jednoduše jsme tyhle podmínky přijali za svou současnou realitu. První týden nám tekla jen studená voda. Ale v některých vesnicích neteče žádná a dalo se to zvládnout.

Jídlo je na vesnicích jednoduché a spíš než na požitek slouží k zahnání hladu. I když jsme si jako Evropané mohli koupit něco na přilepšenou, nebylo jednoduše kde. Takovou možnost jsme měli jen v Nairobi, v hlavním městě, kde jsme ale strávili jenom pár dní.

Jedli jsme tedy hlavně věci, které obsahují spoustu cukru a mouky. Ale tam nebyly možnosti zabývat se zdravou stravou, jedlo se zkrátka to, co zrovna bylo k dispozici. Nejčastěji jsme jedli čápátí (placky z mouky) nebo rýži s luštěninami, maso téměř vůbec. Ke všemu se tu pije čaj vařený s mlékem s horou cukru.

Prakticky všude (i na vesnicích) se dá ale koupit spousta ovoce, hlavně banány, mango, papája a melouny. I v té nejzapadlejší vesničce v keňské buši je ale možnost koupit si kolu (reklamu mají tedy zvládnutou opravdu dobře) nebo další soft drinks, které známe z vyspělého světa.

5. Jak to v Keni vypadá s dopravou?

Tady si každý jezdí podle vlastních pravidel ve stylu „kdo dřív přijede, ten taky dřív odjede“. Hlavně je důležité mít klakson a hodně troubit. Běžně stojí ve 2 pruzích 3 auta a do toho ještě v plném provozu přechází lidi. Vepředu se smí jezdit klidně ve 3 včetně dětí. Když přizastavíte, ke staženému okénku se nahrnou místní s cílem vám prodat prakticky cokoliv, na co si vzpomenete – od banánů, kabelek, pálek na tenis po polštáře nebo třešně z dovozu.

Asfaltová silnice je jen ve větších městech, jinak se tu jezdí po cestách, které hodně práší. Co se týče městské dopravy, nic jako jízdní řád tu neexistuje, nastoupíte i vystoupíte kdekoliv se vám bude chtít. K levné dopravě se tu používají minibusy (tzv. matatu), kde když je málo místa, prostě se mezi sedadla položí ještě prkno, na které se vejde ještě někdo další.

6. Čím jsme zaplnili volný čas?

Volného času jsme měli celkem dost, takže jsme se rozhodli ho využít a poznat Keňu co nejvíc. Byli jsme se naříklad podívat na farmě, kde se pěstuje spirulina, která se tu pak dál rozdává na klinikách místním dětem pro zlepšení výživy.


Podnikali jsme výlety do hor, kde byl nádherný výlet na africkou buš. Chodili s námi místní, protože jsme to tam neznali. Jednou se k nám připojily i místní děti.

Byli jsme se také podívat v žirafím centru African Fund for Endangered Wildlife kousek od Nairobi, kde bylo možné nakrmit žirafy.

Buď z ruky nebo přímo z pusy, jako jsem to dělala já, a zasloužila jsem si od jedné z nich pak i přátelské políbení.

Velký zážitek bylo safari, na kterém jsme byli poslední 3 dny pobytu. Viděli jsme spoustu zvířat a zažili situace, kdy mně tedy trochu tuhla krev v žilách. Třeba když kousek od našeho auta lvice trhala maso svojí kořisti a pak prošla se zkrvavenou tlamou metr od našeho auta. Nebo když jsme viděli a slyšeli supy, jak trhají maso z pakoně a gepardy, jak číhají na svou oběť.

Měli jsme štěstí, že jsme byli v Keni zrovna v období velké migrace zvířat, která je pro turisty velkým lákadlem. Všude kolem nás byli tisíce pakoňů, kteří v tomhle období hromadně překračovali řeku. Hlavně tady jsem si uvědomila, jak je příroda neúprosná a jak v ní tady mají šanci přežít opravdu jen ti nejsilnější.

7. Co mě pobavilo?

Ze začátku, kdy jsem si ještě užívala kulturního šoku ze změny prostředí, mi úsměv na tváři vyloudily jejich hotely, které v mých očích vypadaly mnohdy jako kůlničky na dříví nebo třeba salony krásy.

8. Kdy jsem měla slzy v očích?

I takových chvíl pár bylo, přestože jsem jich čekala víc. První byla, když jsme se jeli podívat do Kibery, jednoho z největších slumů v Africe. Lidé tu žijí v příšerných podmínkách. Nesmí se tu fotit, protože lidé to považují za výsměch jejich životu, není ale problém snímky pro představu najít na internetu.

Pouliční obchody tu prodávají vajíčka a maso, na které celý den praží slunce. Lidé, kteří tu žijí, práci mají, ale pracují na pozicicích, kde si vydělají maximálně 100 euro za měsíc, což je velmi málo na to, aby si rodina mohla dovolit bydlet jinde. Běžně tady jedna rodina žije v 1 místnosti o velikosti 3×3 metry.

Druhou chvílí, kdy se mi leskly oči, bylo, když jsem viděla místní zvířata. Tohle je má slabá stránka už odmalička a nenesu to vůbec dobře. Psi jsou tu velmi plaší a žádný z nich se nenechá pohladit. Když se k nim člověk přiblíží, aby ho třeba nakrmil, okamžitě mají stažený ocas a utíkají pryč. Tohle byl jediný, který patřil vedoucímu naší kliniky, který se dal pohladit, pes Simba.

Zvířata jsou velmi hubená všeobecně a mezi horami odpadků, které všude Keňané odhazují, hledají něco na zub.

V Africe jsem také oslavila svoje narozeniny a jako dárek od Petra jsem dostala příležitost stát se adoptivním rodičem sloního sirotka Boromoka. Organizace David Sheldrick Wildlife Trust je projekt, který se zabývá záchranou slonů. Často se jedná o mláďata, která třeba přijdou o rodiče nelegálním lovem slonů.

Nad jedním takovým jsem v útulku stála a neubránila se slzám. I on sám je v očích měl. Moc hezky se tu o ně ale starají, spí přímo s nimi a každé 3 hodiny je krmí. Až je každý z nich připravený, jsou vypuštěni zpět do divočiny. Údajně tu slony dříve léčili mimo jiné také homeopaticky.